Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 13/2021, ze dne 27. 1. 2021
Objektem tohoto trestného činu je domovní svoboda zaručená čl. 12 Listiny základních práv a svobod. Ochrana se vztahuje na ty prostory, které uživatel drží k bydlení, tj. kde má svou domácnost a své soukromí. Tímto ustanovením je chráněn jakýkoli oprávněný uživatel, zejména nájemce domu, bytu nebo jiné prostory sloužící k bydlení, tedy nejen vlastník, a to proti komukoli (srov. R 30/1965). Po subjektivní stránce jde o úmyslný trestný čin.
Někdy zůstává neobjasněno, zda jde o obydlí jiného, když se činu dopustí bývalý manžel nebo druh uživatelky bytu; nezkoumá se zejména, zda společné užívací právo manžela nebo druha k bytu zaniklo. Skutečnost, že pachatel je v bytě přihlášen k pobytu, není rozhodná (srov. R 1/1980, s. 26, R 64/1952). Rozhodující je, zda některý nájemce opustil „trvale společnou domácnost“ ve smyslu § 708 občanského zákoníku (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1774-1776).
V projednávané věci incidentu předcházelo vykázání obviněného z domu poškozené, ke kterému došlo dne 19. 5. 2019 po zásahu policejní hlídky. Poškozená i svědkyně A. H. vypověděly, že se obviněný odmítá vystěhovat, přičemž popsaly, že si již nepřály, aby s nimi nadále sdílel společnou domácnost. Jak rozvedl nalézací soud zejména v bodě 31. odůvodnění svého rozhodnutí, obviněný „byl vyzván k opuštění objektu, ke kterému neměl žádný vlastnický vztah“, … „od tohoto dne tak obžalovaný do domu poškozené neměl přístup, jelikož vlastnické právo k domu svědčilo pouze poškozené, byť se obžalovaný na jeho výstavbě podílel“. Této skutečnosti si byl obviněný vědom, neboť si o několik dní později odvezl od poškozené své osobní věci, kdy jak ze svědeckých výpovědí, tak z emailové komunikace mezi ním a poškozenou vyplývá, že jej poškozená z domu vyhodila. Nalézací soud tedy naplnění znaku „obydlí jiného“ shledal, neboť se jednalo o situaci, kdy výlučným vlastníkem domu byla poškozená I. B., přičemž obviněný byl z domu a ze společné domácnosti, kterou s poškozenou sdílel, vykázán a poškozená si jeho setrvání v domě a společné domácnosti nadále nepřála. Obviněný odevzdal i klíče od domu, kdy sám uvedl, že klíče již nadále neměl u sebe. Jednalo se tak o situaci, kdy ze strany poškozené šlo o trvalý stav, tedy byla naplněna podmínka spočívající v tom, že obviněný trvale opustil společnou domácnost. Jak uvedl nalézací soud v bodě 52. odůvodnění rozsudku „na věci nic nemění ani to, že se obžalovaný domníval, že jeho rozchod s poškozenou a jeho nucené vystěhování je stavem pouze dočasným, neboť bez souhlasu poškozené nemohl do domu a na přilehlý pozemek vstupovat“. Poškozená pak svým chováním od chvíle, kdy zjistila nežádoucí přítomnost obviněného v domě, dala jasně najevo, že si jeho přítomnost v domě a na svém pozemku nepřeje, resp. nepřeje si jakýkoli kontakt s ním, kdy v podstatě okamžitě volala na svou dceru, svědkyni A. H. Obviněný tedy bez souhlasu a vědomí poškozené vnikl na její pozemek a do jejího domu, čímž naplnil znak „neoprávněně vnikne do obydlí jiného“. Uvedenou námitkou se již zabýval odvolací soud v rámci projednání řádného opravného prostředku obviněného, přičemž lze odkázat na jeho závěry uvedené zejména v bodech 17. a 18. odůvodnění napadeného rozsudku.
