Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 192/2021, ze dne 31. 3. 2021:
V návaznosti na projednávanou věc je třeba uzavřít, že o případ krajní nouze se jednat nemohlo už jen z toho důvodu, že obecně není dán jakýkoli trestním zákonem chráněný zájem na zadržení majetkového škůdce, neboť zájem chráněný trestním zákonem je vyjádřením objektů trestných činů tak, jak jsou blíže rozvedeny v jednotlivých ustanoveních zvláštní části trestního zákoníku (např. zájem na ochraně života a zdraví, svobody, osobnosti člověka, jeho soukromí, lidské důstojnosti, cti, majetku apod.), přičemž takový zájem trestní zákoník nezná. Nadto žádné srovnatelné nebezpečí přímo nehrozilo, když poškozený po jeho razantním odchodu a rozbití dveří provozovny odcházel a nemohlo se tak jednat ani o situaci odvracení přímo hrozícího nebezpečí zájmu chráněného trestním zákonem na ochraně majetku. Jiná situace by byla, pokud by se obviněný v provozovně snažil poškozenému zabránit v rozbití dveří, o takovou situaci se však nejednalo, tudíž úvahy o jednání obviněného v režimu krajní nouze nejsou na místě.
Stejně tak je třeba v případě jednání obviněného odmítnout možnost aplikace ustanovení o nutné obraně. Podle § 29 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku (§ 29 odst. 2 tr. zákoníku). Nutná obrana představuje ve vztahu ke krajní nouzi zvláštní, speciální případ. Místo jakéhokoliv nebezpečí, jako je tomu u krajní nouze, je tu útok, tj. úmyslné protiprávní jednání člověka, který musí být přímo hrozící nebo trvající.
Podle soudy učiněných skutkových zjištěních, ale ani z konkrétních námitek dovolatele nevyplynulo, že by poškozený např. jakkoli zaútočil na poškozeného, pouze prudkým zavřením dveří způsobil jejich poškození a odcházel po ulici pryč. Pokud byl dostižen obviněným až na ulici po několika desítkách metrů, rozhodně nelze uvažovat o přímo hrozícím či trvajícím útoku poškozeného v režimu nutné obrany. Zmínit lze, že pro další případné zákonem vymezené okolnosti, a to např. svolení poškozeného (§ 30 tr. zákoníku), přípustné riziko (§ 31 tr. zákoníku) a oprávněné použití zbraně (§ 32 tr. zákoníku), v této trestní věci není zcela žádný podklad, ostatně je obviněný ani nezmiňoval.
K námitkám obviněného, zejména však k motivaci jeho jednání, je třeba uvést, že za okolnost vylučující protiprávnost v uvedené části trestního zákoníku výslovně neuvedenou se považuje omezení osobní svobody osoby přistižené při trestném činu nebo bezprostředně poté podle § 76 odst. 2 tr. ř., podle něhož kdokoli smí omezit osobní svobodu osoby, která byla přistižena při trestném činu nebo bezprostředně poté, pokud je to nutné ke zjištění její totožnosti, k zamezení útěku nebo k zajištění důkazů. Nejvyšší soud uvedeným procesním postupem zabýval zejména proto, že dovolatel na uvedenou okolnost u svého jednání poukázal s tím, že po rozbití dveří poškozeným se mu snažil zabránit v odchodu až do příjezdu Policie České republiky. Institut zadržení je mezi okolnostmi vylučujícími protiprávnost rovněž prostředkem potírání trestné činnosti a má i význam preventivní. Společným rysem s výše popsanou krajní nouzí a nutnou obranou je, že takový postup je zákonem přiznaným právem, nikoli povinností, a základní podmínkou zadržení je existence útoku ve smyslu ustanovení § 76 odst. 2 tr. ř., tedy existence protiprávního jednání, vůči kterému se postupuje užitím institutu zadržení. Odlišnost od nutné obrany i krajní nouze je dána účelovým zaměřením, kdy smyslem nutné obrany a krajní nouze je odvrácení útoku či nebezpečí a zabránění škod, zatímco zadržení má sloužit k zajištění osoby pachatele, její totožnosti, k zamezení útěku nebo k zajištění důkazů. U zadržení by mělo být dáno důvodné přesvědčení osoby zadržující, že byl spáchán trestný čin zadržovaným, které obviněnému lze přiznat (byť dodatečně oprava poškozených dveří byla vyčíslena částkou 1851 Kč, což však v dané chvíli obviněný nemohl přesně vědět. I v případě zadržení je třeba trvat na zásadě subsidiarity (tedy, že takový úkon není namístě tam, kde lze jeho účelu dosáhnout postupem jiným) a s odkazem na ustanovení § 52 tr. ř. na zásadě proporcionality (je třeba zásadně užít takové míry a prostředků donucení, které jsou k úspěšnému provedení zadržení ještě potřebné). Princip subsidiarity lze považovat za zachovaný za situace, kdy poškozený místo konfliktu a majetkové škody opouštěl navzdory verbálním výzvám obviněného a bez ochoty na místě setrvat do příjezdu přivolané policejní hlídky a vyřešení poškození cizího majetku. Obecně však (v rámci principu proporcionality) nelze při výkonu zadržení podle § 76 odst. 2 tr. ř. připustit bezdůvodné násilí či lidskou důstojnost ponižující zacházení apod. Zadržení musí být realizováno adekvátně ke škodě, kterou zadržovaná osoba jako pachatel způsobila. Následek způsobený zadržením by tak neměl být stejný ani závažnější než následek, který byl trestným činem zadržovaného vyvolán (podrobněji: Kuchta, J.: Hmotněprávní důsledky zadržení podezřelého, In: Bulletin advokacie č. 2/90, str. 55). Porušením podmínek zadržení je jednání, jež způsobí zadržené osobě újmu, která nebyla nezbytná. Takové jednání je při existenci zavinění trestným činem proti životu a zdraví osoby zadržované. Při úmyslném překročení mezí zadržení je takové jednání třeba kvalifikovat jako úmyslný trestný čin bez odkazu na zadržení jako okolnost vylučující protiprávnost.
Ve zkoumané věci lze připustit, že důvodem, proč ke kontaktu obviněného s poškozeným došlo, byla snaha o jeho zadržení ve smyslu § 76 odst. 2 tr. ř., zadržující osobě však uvedené ustanovení umožňuje toliko omezení osobní svobody pachatele trestného činu, které samozřejmě bude vždy spojeno s jistým nátlakovým postupem. Čin, jenž je obviněnému kladen za vinu, však spočívá v tom, že obviněný poškozenému úmyslně způsobil újmu na zdraví. Za zjištěných okolností proto jednal v rozporu se zákonem v § 76 odst. 2 tr. ř. stanovenými podmínkami, protože při zajišťování poškozeného jednal tak, že mu ublížil na zdraví. Z těchto důvodů snahu obviněného zadržet odcházejícího poškozeného, jenž mu způsobil škodu na majetku, aby neodešel a vyčkal příjezdu policie, nelze vyhodnotit jinak než jako protiprávní jednání v důsledku realizace práva zadržení. Reakce obviněného na vzniklou situaci v podobě razantního uchopení a páčení prstu poškozeného, kterým došlo k jeho zlomení, je vybočením z mezí požadavku proporcionality (excesem intenzivním) a tedy jednáním mimo meze zadržení podle § 76 odst. 2 tr. ř. Takové jednání našlo vzhledem k předchozímu zavrženíhodnému jednání poškozeného patřičný odraz právě v právní kvalifikaci skutku jako přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 1 tr. zákoníku.
