Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 470/2021, ze dne 26. 5. 2021:
Jednání rodiče (nebo i jiné osoby mající silný vliv na dítě) spočívající ve vzbuzování nenávistných postojů vůči druhému rodiči a tím deformování normálních rodinných vazeb a morálních hodnot může naplňovat znaky přečinu ohrožování výchovy dítěte, i když jen v závažných, krajních případech vyšší intenzity a spíše delšího trvání, nikoli jen ojedinělého jednání, a to za podmínky, že je reálně způsobilé zapříčinit následek předpokládaný ustanovením § 201 tr. zákoníku (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1469/2019).
Péči o dítě ve smyslu skutkové podstaty § 201 odst. 1 tr. zákoníku nelze zužovat pouze na zajišťování jeho základních potřeb, jak naznačuje obviněná, ale její nedílnou součástí je také uspokojování potřeb psychických, zejména emocionálních, jak vyplývá z citované definice občanského zákoníku, ale také přímo z této skutkové podstaty. Z jejího znění je zřejmé, že tento znak je třeba vykládat v souvislosti s ohrožením citového a mravního vývoje dítěte.
Absence jednoho z rodičů nebo odpovídajícího vztahu k němu představuje pro dítě citový deficit a později pro mladého člověka určitý hendikep (např. absence mužského a ženského vzoru), který může významně ovlivnit vývoj jeho osobnosti. Rodič, který cíleně a bez závažného důvodu omezuje druhého rodiče v možnosti kontaktu a podílení se na péči o dítě, ochuzuje dítě o podstatnou složku péče. Zvláště závažné je, děje-li se tak s instruováním dítěte k tomu, aby projevovalo nenávistné postoje, které samo necítí, tedy lhalo, předstíralo a projevovalo se agresivně, což jsou všechno projevy z morálního hlediska zavrženíhodné, navíc směřované vůči vlastnímu rodiči, který by měl být pro dítě mimo jiné přirozenou autoritou (pakliže sám vlastním jednáním takové postavení nezpochybňuje). Navádění dítěte k takovému jednání nepochybně řádnou péčí o citový a mravní vývoj dítěte není, a to bez ohledu na to, jak moc láskyplně či úzkostně jinak obviněná o dcery pečovala. V tomto smyslu tedy lze konstatovat, že o nezletilé dcery řádně (v širším smyslu) nepečovala, čímž ohrozila jejich citový a mravní vývoj.
S přihlédnutím k rozsahu, intenzitě, trvání a povaze takového jednání pak mohou být vyvozeny i trestněprávní důsledky. Tím ovšem není míněno, že by trestní právo mělo reagovat na každý případ „pomlouvání“ druhého rodiče před dětmi, otevřených sporů, neshod ohledně rozsahu a praktického průběhu styku apod. v rámci (po)rozvodových a vůbec rodičovských sporů. K tomu pod vlivem nezpracovaných emocí v praxi dochází poměrně často. I zde trestní právo zůstává prostředkem ultima ratio, který by měl nastoupit v nejzávažnějších případech a zpravidla tehdy, když opatření v rámci opatrovnického řízení nevedla k tomu, aby dotyčný rodič tohoto jednání zanechal (opatrovnické soudy by v takových případech rozhodně neměly vyčkávat, zda bude rodič za své jednání odsouzen, či zda alespoň bude zahájeno trestní řízení).
