Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 684/2021, ze dne 30. 6. 2021:
Ve svém nálezu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 950/19, Ústavní soud přehledně shrnul judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a Soudního dvora Evropské unie, jakož i vyjádření dalších mezinárodních orgánů (odst. 33-45 nálezu). Již z tohoto přehledu je patrné, že se jmenované orgány v této souvislosti vyjadřovaly k případům uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody a trestu vyhoštění, přičemž zájem dítěte byl při rozhodování kritériem, jež nebylo možno opomenout, uložení těchto trestů však nevylučoval, pokud v daném případě převážil zájem společnosti na potrestání pachatele (viz také odst. 49-50 citovaného nálezu). V odstavcích 52-53 nálezu pak Ústavní soud vymezil čtyři kategorie řízení v souvislosti s významem zájmu dítěte při rozhodování soudu: „první kategorii tvoří řízení, jejichž účelem je upravit přímo práva či povinnosti dítěte právě jakožto dítěte (typicky řízení o péči o dítě a o styku s ním); druhou kategorii představují řízení, jejichž účelem je upravit práva a povinnosti dítěte, která se však bezprostředně nedotýkají jeho statusu dítěte (např. řízení o soukromoprávních závazcích, trestní řízení proti mladistvému pachateli atd.); do třetí kategorie spadají řízení, jejichž účelem není přímo zasáhnout do právního postavení dítěte (přímo rozhodovat o jeho právech a povinnostech), ale které mají na dítě zprostředkovaný právní dopad, neboť jejich výsledek je nutně a nepominutelně spojen s navazující změnou právního postavení dítěte (např. řízení o vyhoštění jeho pečující osoby, na něž buď navazuje řízení o změně péče o dítě či vycestování dítěte za pečující osobou a změna jeho trvalého pobytu); konečně čtvrtá kategorie obsahuje řízení, jejichž účelem není přímo zasáhnout do právního postavení dítěte ani na ně nemají zprostředkovaný právní dopad, ale dopadají na něj pouze fakticky (např. shora zmíněné řízení o výpovědi z pracovního poměru rodiče pečujícího o dítě, v jehož důsledku se právní postavení dítěte nemění, ale fakticky se může měnit např. ekonomický status jeho rodiny). U první kategorie řízení je nejlepší zájem dítěte prakticky vždy rozhodujícím kritériem, které musí rozhodovací orgán vzít v úvahu. U druhé kategorie a třetí kategorie je nejlepší zájem dítěte zcela zásadním kritériem, nicméně ten může být převážen konkurujícím zájmem, typicky oprávněným zájmem jiného jednotlivce požívajícího rovněž ochrany základních lidských práv a svobod (např. v občanskoprávním sporu mezi dítětem a třetí osobou), ale i dostatečně významným zájmem veřejným (např. na uložení trestního opatření mladistvému pachateli, který spáchal mimořádně závažné provinění). U třetí kategorie se otevírá širší prostor pro převážení jiným konkurujícím zájmem než u druhé kategorie, neboť se zde nestřetává jen zájem dítěte na jedné straně a jiný zájem na straně druhé, ale zájem dítěte je jen jedním, byť nepochybně významným, z vícera zájmů různých dalších subjektů, mezi kterými je třeba vyvažovat a které mohou být stejně významné či dokonce významnější. U čtvrté kategorie není zásadně povinností rozhodujícího orgánu přihlížet k nejlepšímu zájmu dítěte, s výjimkou případů, kdy pozitivní právní úprava výslovně s ochranou zájmů dítěte počítá.“ Uložení trestu odnětí svobody rodiči nezletilého dítěte zařadil Ústavní soud do třetí kategorie.
Na rozdíl od uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo trestu vyhoštění, které s sebou nesou také nutnost změny právního postavení dítěte (svěření do péče jiné osoby, změna místa bydliště), je podle názoru Nejvyššího soudu nutno uložení trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel řadit do kategorie čtvrté ve smyslu výše citovaného nálezu, neboť jde o situaci, kdy dopady trestu na nezletilé děti jsou pouze faktické a nepřímé, jejich právní postavení se v důsledku uložení trestu nezmění. Z toho mimo jiné plyne, že na projednávaný případ nelze vztáhnout právní názor vyjádřený v obviněným citovaném nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17. Ani v tomto případě však Ústavní soud nedospěl k jednoznačnému stanovisku ohledně nemožnosti uložit obviněnému určitý druh trestu. Konkrétně se zde jednalo o situaci uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody otci tříletého dítěte, které na něj bylo velmi psychicky fixováno poté, co otec způsobil dopravní nehodu, při které zahynula jeho manželka – matka dítěte a jeho druhé dítě. Ústavní soud v tomto případě zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, který nepodmíněný trest odnětí svobody uložil, ovšem z toho důvodu, že se odvolací soud ve svém rozhodnutí zájmu dítěte nijak nevěnoval, byť měl k dispozici řadu vyjádření svědků i odborníků. Při porovnání zde popsaných skutkových okolností s nyní projednávaným případem se míra narušení zájmu nezletilých dětí obviněného (navíc již podstatně vyššího věku), která má podle jeho argumentace spočívat v omezené možnosti dětí navštěvovat kroužky a snížení životní úrovně rodiny v důsledku očekávané ztráty zaměstnání, jeví jako nesrovnatelně nižší. Podobně je tomu při porovnání s důsledky, jež pro nezletilé děti zpravidla plynou z uložení trestu vyhoštění rodiči, který je navíc i jejich jediným pečovatelem. Je sice pravda, že v posuzovaném případě byly děti současně poškozenými trestným činem (stejně tomu ovšem bylo ve věci, na kterou obviněný odkázal), ani tato skutečnost však nemůže význam zájmu nezletilých dětí zvýšit do té míry, aby převážil nad zájmem společnosti nad potrestáním obviněného. Mimo morální satisfakce vztahující se k dalším osobám poškozeným trestným činem obviněného je třeba zdůraznit důležitou preventivní funkci trestu zákazu činnosti, kterou je ochrana společnosti před jeho případným podobným jednáním v budoucnu. Zde soudy správně vyhodnotily vysokou nebezpečnost jeho řidičského manévru, který přiléhavě označily za hazardní. Skutečnost, že obviněný řídí motorové vozidlo v rámci svého zaměstnání, přitom dále zvyšuje riziko, neboť by při nedostatečné odezvě společnosti na jeho jednání měl o to více příležitostí podobným způsobem znovu vystavit ostatní účastníky silničního provozu riskantní situaci.
Bez dalšího ostatně nelze přijmout ani argumentaci obviněného v tom směru, že by jím předpokládané následky byly skutečně v protikladu k nejlepšímu zájmu dětí. Obviněným popisovaný rozsah zájmových aktivit dětí, které obviněný podrobněji rozepsal už ve svém odvolání (ovšem opět nijak nedoložil, jak daleko od bydliště se uvedené aktivity konají a proč se nemohou děti přepravit jiným způsobem), vyvolává až úvahy o jejich přetěžování. Hlavně je ale třeba zmínit, že dalším neopomenutelným aspektem zájmu nezletilých dětí je také jejich mravní vývoj. Lapidárně řečeno, i děti obviněného potřebují vidět, že za chyby se platí, a tedy jejich otec musel být za své selhání přiměřeně a spravedlivě potrestán. Součástí toho je pak i fakt, že důsledky jeho činu dopadají na život celé rodiny. Vhodné by nebylo ani dát dospívajícím dětem signál, že z nepříjemných následků vlastního jednání se lze vyprostit de facto apelováním na emocionální stránku věci. Jak výstižně řekl Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 950/19, „stěžovatel v konkrétních podmínkách svého případu usiluje v podstatě o to, aby byl před nepodmíněným trestem odnětí svobody imunizován pouze z toho důvodu, že je rodičem nezletilého dítěte. Tomuto požadavku přitakat nelze. Opačný závěr by rezignoval na účinnou ochranu společnosti před trestnou činností, což je jednou z předních funkcí státu. V konečném důsledku by rovněž jistě nebylo v nejlepším zájmu dítěte, aby se stalo záštitou svého rodiče před uložením nepodmíněného trestu odnětí svobody a umožnilo mu páchat trestnou činnost bez rizika uložení tohoto druhu trestu“ (odst. 65 nálezu). Tento právní názor lze přiměřeně vztáhnout také na případ obviněného.
