Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 498/2021, ze dne 9. 6. 2021:
Dne 15. 4. 2020 v době kolem 15.45 hod., v budově Úřadu Městské části, vstoupil obviněný do prostor toalet v přízemí budovy, kde zůstal stát v chodbě a na stolku před zrcadly si rovnal písemnosti, v té chvíli se do prostor toalety vrátila toaletářka a požádala obviněného, aby si kvůli nedostatku místa odešel rovnat písemnosti na chodbu, a když na to obviněný nereagoval, svou výzvu zopakovala, na což obviněný reagoval slovy „vyliž mi prdel, píčo,“.
Poškozená ho znovu vyzvala, aby odešel na chodbu, že mají nařízení mít od sebe odstup dva metry, na to jí obviněný odpověděl „táhni do prdele a neser mě,“ poškozená mu odpověděla, aby táhnul on i s celou rodinou, odemkla toaletu pro invalidy a postavila se mezi dveře této toalety tak, aby zachovávala od obviněného stanovený odstup, načež se obviněný otočil, uchopil poškozenou za obličej a za krk a tlačil jí do prostoru toalety, přičemž jí dotlačil až k míse záchodu, kde ji udeřil do levé části obličeje, až poškozená dosedla na záchod a udeřila se zezadu o stěnu do temene hlavy, znovu s ní smýkal a potom za ní přirazil dveře, tyto uzamkl, vytáhl klíč ze zámku a vložil si ho do kapsy.
Poškozená poté otevřela invalidní toaletu zevnitř, vyšla za obviněným na chodbu a žádala ho, aby jí klíč vrátil, obviněný reagoval slovy „nasrat“ a z místa odcházel, poškozená jej udeřila francouzskou holí do zad a na to se obviněný otočil, udeřil ji rukou do horní části těla, z ruky jí vytrhl francouzskou hůl a z místa odešel i s klíčem od toalety a francouzskou holí na hlavní nádraží, kde byl i s těmito věcmi zadržen policejní hlídkou.
Podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku „kdo jinému bez oprávnění brání užívat osobní svobody“ dopustí se trestného činu omezování osobní svobody. Objektem trestného činu podle § 171 tr. zákoníku je osobní svoboda ve smyslu volného pohybu člověka. Bránění v užívání osobní svobody je tedy zásah do osobní svobody, jímž se znemožňuje nebo omezuje volný pohyb člověka a zároveň se mu zabraňuje o svém pohybu svobodně rozhodovat. Bránění v užívání osobní svobody musí být nesnadno překonatelné (srov. R 1/1980, s. 20). Není rozhodná délka doby, pro niž se svoboda omezuje. Může jít o omezování na krátkou dobu. Délka doby, po niž je svoboda omezována, má však význam při zvažování povahy a závažnosti trestného činu podle § 39 odst. 1, 2. Jako omezování osobní svobody se však postihují jen zásahy, které jsou pouze dočasného rázu a nemají dlouhodobé trvání (srov. zbavení osobní svobody podle § 170). Může jít o uzavření v místnosti nebo v budově, znemožnění pohybu svázáním, připoutáním k pevnému předmětu, svíráním v náruči, držením paží nebo jiným uchopením a zadržováním nebo o zabránění poškozenému vystoupit z dopravního prostředku v důsledku rychlé jízdy nebo uzamčením dveří anebo o zbavení tělesně postižené osoby pomůcek, bez nichž není schopna se sama pohybovat apod. (srov. ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck 2012, s. 1712). Pokud jde o subjektivní stránku tohoto přečinu, jedná se o úmyslný trestný čin podle § 15 tr. zákoníku.
Především je třeba zdůraznit, že není pochyb o tom, že obviněný poškozenou natlačil do kabinky, udeřil ji do obličeje, hrubě ji usadil na mísu, až se udeřila do temene hlavy, přirazil za ní dveře, které za pomocí klíče uzamknul. Takovým jednáním obviněný úmyslně poškozené chtěl reálně znemožnit pohyb a omezit její osobní svobodu. Záměr omezit poškozenou na svobodě nakonec obviněný doznal ve své výpovědi u hlavního líčení, ve které uvedl, že otočil klíčem v zámku, aby za ním poškozená nemohla vyběhnout. Jednání obviněného tak jednoznačně směřovalo k dokonání přečinu omezování osobní svobody, což ostatně dokazuje i to, že si obviněný po uzamknutí dveří ponechal klíč, čímž nepochybně jistým způsobem ztížil možnosti pomoci poškozené od jiné osoby. Skutečnost, že si poškozená uzamčenou kabinku od toalet byla schopná zevnitř odemknout, má v dané věci význam pouze do té míry, že se jedná pouze o pokus přečinu omezování osobní svobody nikoliv o dokonaný trestný čin. Obviněný totiž o možnosti poškozené otevřít si kabinku zevnitř nevěděl, jinak by poškozenou uvnitř nezamykal a klíč by si neponechal u sebe. Nakonec o tom svědčí i jeho výpověď, že nechtěl, aby poškozená za ním mohla vyběhnout. Jeho jednání směřovalo k dokonání uvedeného trestného činu, přičemž toto se mu nepodařilo pouze z důvodů, jež nepředpokládal – nedokázal v poškozené vyvolat dostatečný strach (aby z kabinky již nevycházela), a současně jím uzamčené dveře bylo možno zevnitř otevřít.
