Kdy je zajištění chemikálií určených k výrobě pervitinu na cestě k hranici pokusem o zvlášť závažný zločin, a kdy „jen“ mírněji trestným přechováváním prekurzoru? A kam až sahá takzvaná mez souhrnnosti, tedy hranice, po jejímž překročení už nejde o souběh trestných činů, ale o recidivu? Těmito otázkami se zabýval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 20. 5. 2026, sp. zn. 11 Tdo 225/2026, kterým podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl dovolání muže odsouzeného k deseti letům vězení za pokus o vývoz prekurzorů metamfetaminu do Německa.
Co se stalo
Obviněný byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, spáchaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku. Podle skutkových zjištění vezl v úmyslu překročit hranici do Německa ve svém vozidle 1 282,2 gramu červeného fosforu (ze kterého lze vyrobit téměř 3,9 kilogramu pervitinu tzv. českou cestou), 2 750 tablet s obsahem pseudoefedrinu, hydroxid sodný, kyselinu chlorovodíkovou, jód a další pomůcky k výrobě metamfetaminu. Řízený byl týž den zadržen policií na čerpací stanici nedaleko hraničního přechodu, čímž mu bylo v cestě zabráněno.
Za tento zvlášť závažný zločin a za dva sbíhající se přečiny (maření výkonu úředního rozhodnutí a poškození věřitele) mu soud uložil podle § 283 odst. 3 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 2 trestního zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti let ve věznici se zvýšenou ostrahou, dále peněžitý trest 120 000 Kč a zákaz řízení motorových vozidel na třicet měsíců. Vrchní soud v Praze na základě odvolání obviněného i osob jemu blízkých trest odnětí svobody mírně snížil na devět let, jinak rozsudek potvrdil.
V čem byl spor
Obviněný v dovolání s odkazem na § 265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu namítal především to, že soudy nedůvodně neprovedly navržený výslech jeho bratra, který byl podle obviněného očitým svědkem celé události a mohl potvrdit, že navzdory textové komunikaci se svou družkou neměl v úmyslu Českou republiku opustit. Dovolatel dále nerozporoval, že zajištěné věci u sebe držel a že mohl naplnit skutkovou podstatu přečinu výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle § 286 trestního zákoníku – popíral však, že by je chtěl vyvézt do Německa, a domáhal se proto mírnější právní kvalifikace podle tohoto ustanovení namísto pokusu o zločin podle § 283 trestního zákoníku.
Ve druhé skupině námitek dovolatel brojil proti způsobu, jakým mu byl uložen souhrnný trest. Podle jeho názoru mělo dojít ke zrušení výroků o trestu nejen z rozsudku Okresního soudu v Teplicích (za sbíhající se maření úředního rozhodnutí), ale i z dalších dvou pozdějších rozsudků Okresního soudu v Mostě, protože nyní projednávanou trestnou činnost spáchal již na jaře 2022, tedy dříve, než byly tyto rozsudky vyhlášeny.
Jak rozhodl Nejvyšší soud
K námitce opomenutého důkazu Nejvyšší soud uvedl, že o tzv. opomenutý důkaz jde jen tehdy, není-li jeho neprovedení věcně adekvátně odůvodněno; nadbytečnost důkazu je přitom podle ustálené judikatury Ústavního soudu legitimním důvodem k jeho neprovedení. Odvolací soud v projednávané věci vysvětlil, že výslech bratra obviněného, osoby mu blízké, by na skutkových závěrech nemohl nic změnit a jeho věrohodnost by byla nízká – navíc se svědek zdržoval na neznámém místě ve Spojeném království, takže byl fakticky nedosažitelný. Již soud prvního stupně přitom upozornil, že na věcech ve vozidle byly zajištěny výhradně otisky prstů obviněného, nikoli jeho bratra, takže ten o umístění chemikálií nemusel vůbec vědět.
K právní kvalifikaci Nejvyšší soud připomněl, že skutkovou podstatu § 286 trestního zákoníku naplňuje ten, kdo prekurzor vyrobí, opatří nebo přechovává obecně určený k nedovolené výrobě omamné látky, zatímco pokus zločinu podle § 283 trestního zákoníku předpokládá jednání směřující ke konkrétnímu, individuálně určenému výsledku – v daném případě k vývozu prekurzoru za hranice. Obviněný svou argumentaci o mírnější kvalifikaci vystavěl výhradně na vlastním skutkovém tvrzení, že neměl v úmyslu z České republiky vycestovat; tato námitka je tedy svou podstatou skutková, nikoli právní, a dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu (nesprávné právní posouzení skutku) neodpovídá. Nejvyšší soud navíc podotkl, že žádný zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními o úmyslu vycestovat neshledal – soudy tento závěr podrobně a přesvědčivě odůvodnily.
K výhradě proti rozsahu zrušených dřívějších trestů Nejvyšší soud vysvětlil klíčový pojem tzv. meze souhrnnosti: souhrnný trest lze ukládat jen ve vztahu k trestným činům, které jsou k sobě navzájem v souběhu – tedy byly spáchány dříve, než byl vyhlášen (nebo doručen trestní příkaz) první odsuzující rozsudek za kterýkoli z nich. Tímto rozhodným rozsudkem, který v posuzované věci vytyčil mez souhrnnosti, byl rozsudek Okresního soudu v Teplicích vyhlášený dne 21. 4. 2023. Přečiny, kterých se obviněný dopustil až po tomto datu (a za něž byl odsouzen pozdějšími rozsudky Okresního soudu v Mostě), tak s nyní posuzovaným skutkem nejsou v souběhu, nýbrž představují recidivu, a souhrnný trest za ně uložit nelze – bez ohledu na to, že samotný nyní posuzovaný skutek byl spáchán ještě dříve. Předpokladem uložení souhrnného trestu je totiž souběh trestných činů, nikoli „souběh rozsudků“, jak mylně dovozoval obviněný.
Proč je rozhodnutí zajímavé
Rozhodnutí ukazuje dvě věci, které se v drogové trestní praxi často pletou. Za prvé, rozdíl mezi trestným činem podle § 286 trestního zákoníku (obecné přechovávání prekurzoru) a pokusem přísněji trestaného § 283 trestního zákoníku závisí na tom, zda jednání pachatele směřovalo ke konkrétnímu, individualizovanému výsledku – zde k vývozu za hranice – a tato otázka se v dovolacím řízení nedá obejít tvrzením, že „šlo jen o skutkový omyl soudu“. Za druhé, princip meze souhrnnosti jasně říká, že rozhodujícím okamžikem pro posouzení souběhu je datum vyhlášení prvního odsuzujícího rozsudku, nikoli datum spáchání nejstaršího z posuzovaných skutků – i pachatel, který spáchal starší čin, tak může být za pozdější, mezitím pravomocně odsouzené skutky trestán zvlášť, jako recidivista.
Nejvyšší soud tak dovolání jako celek posoudil jako zčásti neodpovídající uplatněným dovolacím důvodům a zčásti zjevně neopodstatněné, a podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu je odmítl.
Chcete v této věci poradit, neváhejte nás kontaktovat: tel. 731 773 563, e-mail: info@akjanosek.cz
