Může soud postavit odsuzující rozsudek na výpovědi jediného svědka – navíc policisty, který viděl jen předání bankovek, nikoli samotné drogy? A může se obviněný v dovolání dovolávat porušení práva na konfrontaci se svědkem, pokud sám u hlavního líčení souhlasil s přečtením jeho dřívější výpovědi? Těmito otázkami se zabýval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 20. 5. 2026, sp. zn. 11 Tdo 344/2026, kterým podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl dovolání muže odsouzeného za prodej kokainu v centru Prahy.
Co se stalo
Obviněný byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně ve večerních hodinách v centru Prahy prodal poškozenému kokain o hmotnosti 0,72 g, přičemž tak jednal navzdory tomu, že byl v posledních třech letech za jinou drogovou distribuci pravomocně odsouzen. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let ve věznici s ostrahou, k trestu zákazu pobytu na území hlavního města Prahy na dva roky a k propadnutí zajištěného kokainu a peněžní hotovosti 2 000 Kč. Městský soud v Praze jeho odvolání zamítl.
V čem byl spor
Obviněný v dovolání opřeném o § 265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu namítal, že výrok o vině je založen výlučně na výpovědi jediného svědka – policisty, který jednání pouze sledoval na dálku a snížené viditelnosti. Tento svědek podle obviněného viděl jen předání bankovek, což samo o sobě není trestným činem, ve své výpovědi si nebyl jist přesným počtem bankovek a jeho tvrzení o průběžném vizuálním sledování obou stran obchodu bylo podle dovolatele ve vnitřním rozporu s tím, jak popisoval komunikaci s kolegy v terénu.
Dovolatel dále namítal, že soudy nedůvodně neprovedly jím navržené důkazy – kamerové záznamy z místa činu a výslech obou údajných odběratelů drogy – ačkoli tyto důkazy mohly prokázat, že k naplnění znaků trestného činu vůbec nedošlo. Podle jeho přesvědčení soudy porušily zásadu in dubio pro reo, když veškeré pochybnosti vyložily v jeho neprospěch. Namítal také zásah do práva na spravedlivý proces spočívající v tom, že klíčový svědek nebyl vyslechnut způsobem umožňujícím efektivní kontradiktorní výslech.
Jak rozhodl Nejvyšší soud
Nejvyšší soud připomněl, že dovolání není určeno k tomu, aby fungovalo jako třetí instance plného skutkového přezkumu – jeho úkolem není znovu podrobně přehodnocovat jednotlivé důkazy, ale posoudit, zda soudy nižších stupňů nevybočily zjevně z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 trestního řádu. K zjevnému rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (první alternativa dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu) dochází jen tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, nevyplývají z nich při žádném z logicky přijatelných způsobů hodnocení, nebo jsou přímo opakem toho, co důkazy dokládají.
V posuzované věci soud dovodil, že namítaný rozpor ve výpovědi policisty ve skutečnosti neexistuje – svědek totiž popsal, že celou trojici osob (obviněného a oba odběratele) sledoval nepřetržitě, přičemž když ztratil přímý vizuální kontakt s odběrateli, informoval o jejich vzezření kolegu na místě prostřednictvím vysílačky a sám nadále sledoval obviněného. Tvrzený rozpor tak podle Nejvyššího soudu vznikl jen tím, že dovolatel vytrhl část výpovědi z kontextu a přehlédl, že komunikace s kolegy probíhala distančně, nikoli osobně.
K neprovedeným důkazům (kamerový záznam, výslech odběratelů) Nejvyšší soud potvrdil, že jde o třetí alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu (tzv. opomenuté důkazy), tato alternativa je však vyloučena tam, kde soudy neprovedení důkazu řádně odůvodní jeho nadbytečností – a to nižší soudy učinily, neboť měly za to, že skutkový stav byl bez důvodných pochybností zjištěn i bez těchto důkazů. Nejvyšší soud navíc podotkl, že i kdyby kamera záznam nezachytila anebo by odběratelé převzetí drogy popřeli, muselo by se to poměřovat s již provedenými důkazy – přičemž taková hypotetická varianta je čistě spekulativní.
Namítané porušení zásady in dubio pro reo Nejvyšší soud odmítl s odkazem na svou ustálenou judikaturu, podle níž tuto procesní zásadu v dovolacím řízení v zásadě nepřezkoumává, ledaže by její porušení dosáhlo intenzity extrémního nesouladu skutkových zjištění s důkazy – k čemuž v posuzované věci nedošlo. Konečně k namítanému porušení práva na kontradiktorní výslech svědka soud uvedl, že klíčový svědek byl řádně vyslechnut již v přípravném řízení za účasti obhájce obviněného, který mu mohl klást otázky, a v hlavním líčení byl jeho výslech přečten podle § 211 odst. 1 trestního řádu právě se souhlasem obviněného i státního zástupce. Obviněný si tak podle Nejvyššího soudu ve skutečnosti stěžuje na procesní postup, který sám v řízení umožnil, pročež je jeho námitka nejen nedůvodná, ale i vnitřně rozporná.
Proč je rozhodnutí zajímavé
Rozhodnutí dobře ilustruje, že odsouzení může obstát i na jediném přímém pozorování ve spojení s dalšími nepřímými indiciemi, pokud soud důkazy vyhodnotí komplexně a logicky – dovolání postavené na „vytrhávání“ dílčích detailů z kontextu výpovědi obvykle neuspěje. Zároveň připomíná praktickou past pro obhajobu: pokud obviněný u hlavního líčení souhlasí s přečtením dřívější výpovědi svědka namísto jeho osobního výslechu, nemůže se stejného postupu následně dovolávat jako porušení práva na kontradiktornost.
Nejvyšší soud tak dovolání jako celek vyhodnotil jako podané z jiných než zákonem uvedených důvodů a podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu je odmítl.
Chcete v této věci poradit, neváhejte nás kontaktovat: tel. 731 773 563, e-mail: info@akjanosek.cz
