Když soud ukládá souhrnný trest za drogový nebo majetkový delikt spáchaný v souběhu s méně závažným přečinem, může být výsledný trest citelně přísnější než trest, který byl za dřívější (mírnější) přečin uložen původně? A co se stane s nárokem poškozených na náhradu škody, pokud jeden ze spolupachatelů mezitím upadl do insolvence? Těmito otázkami se zabýval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 16. 4. 2026, sp. zn. 11 Tdo 111/2026, kterým podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl dovolání muže odsouzeného mimo jiné za přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 trestního zákoníku.
Co se stalo
Obviněný byl Okresním soudem v Kolíně uznán vinným hned z několika trestných činů – částečně dokonaným a částečně nedokonaným (ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku) přečinem podle § 283 odst. 1 trestního zákoníku, dále přečinem krádeže podle § 205 trestního zákoníku (spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku), přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, přechováváním omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2 trestního zákoníku a další krádeží a poškozením cizí věci.
Protože obviněný (spolu se spoluobviněným P. B.) učinil u soudu prohlášení viny, mohly být odvolání i následné dovolání podle § 206c odst. 7 trestního řádu vedeny už jen proti výrokům o trestu a o náhradě škody – výrok o vině tímto prohlášením nabyl v podstatě konečné podoby.
Soud uložil dva souhrnné tresty odnětí svobody: první ve výměře osmnácti měsíců (za drogový přečin ve spojení se sbíhajícím se přečinem maření úředního rozhodnutí, za nějž byl obviněný dříve odsouzen k deseti měsícům), druhý ve výměře čtyřiceti osmi měsíců (za krádeže ve spojení se sbíhajícím se přečinem zanedbání povinné výživy, za nějž byl dříve odsouzen ke čtyřem měsícům). Zároveň soud uložil povinnost nahradit škodu jen jemu, zatímco u spoluobviněného B. odkázal poškozené se zbytkem jejich nároků na občanskoprávní řízení.
V čem byl spor
Obviněný v dovolání, opřeném o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu (ve spojení s § 265b odst. 1 písm. m) trestního řádu), namítal, že soud nedostatečně odůvodnil, proč přistoupil k tak výraznému navýšení trestů oproti trestům původním – u druhého souhrnného trestu šlo o nárůst ze čtyř měsíců na čtyřicet osm měsíců. Podle jeho názoru soud nezohlednil polehčující okolnosti: doznání, upřímnou lítost, snahu vyřešit své dluhy insolvencí, pracovní zapojení i léčbu závislosti na návykových látkách, a namísto toho se soustředil jen na jeho bohatou trestní minulost.
Ve druhé skupině námitek dovolatel brojil proti výroku o náhradě škody. Namítal, že jelikož škodu způsobili s obviněným B. společně, mělo být rozhodnuto o jejich povinnosti nahradit ji společně a nerozdílně podle § 2915 odst. 1 občanského zákoníku. Pokud soud povinnost k náhradě uložil jen jemu, znamená to podle něj, že poškození mohou celou částku (43 670 Kč) požadovat pouze po něm, a on se přitom nebude moci se spoluobviněným, jenž je v insolvenci, nijak vypořádat – v čemž spatřoval rozpor s dobrými mravy a s obecnou zásadou spravedlnosti podle § 2 a § 3 občanského zákoníku, jakož i porušení práva na spravedlivý proces.
Jak rozhodl Nejvyšší soud
K výroku o trestu Nejvyšší soud připomněl svou ustálenou judikaturu, podle níž lze nepřiměřenost trestu úspěšně namítat v dovolání zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) trestního řádu – tedy jen tehdy, byl-li uložen nepřípustný druh trestu nebo trest mimo zákonnou trestní sazbu. Ten obviněný neuplatnil, a ani uplatnit nemohl, protože oba souhrnné tresty byly uloženy v mezích zákonné sazby jeden rok až pět let (druhý dokonce zkrácen o čtyři měsíce poté, co novelou provedenou zákonem č. 270/2025 Sb. zanikla trestnost přečinu zanedbání povinné výživy).
K samotnému srovnávání starého a nového trestu soud vysvětlil klíčový princip: přísnost souhrnného trestu je třeba poměřovat trestní sazbou vedoucího (nejpřísněji trestného) deliktu, nikoli součtem či poměrem k dříve uloženým trestům za sbíhající se, mírnější přečiny. Jestliže byl obviněný nově uznán vinným přečinem se sazbou jeden rok až pět let, zatímco sbíhající se přečiny (maření úředního rozhodnutí, zanedbání povinné výživy) měly sazbu jen do dvou let, je zcela logické a zákonné, že výsledný souhrnný trest bude podstatně přísnější než trest původně uložený za samotný mírnější přečin. Soud prvního i druhého stupně přitom svá rozhodnutí o výši trestu podrobně a přesvědčivě odůvodnily, včetně zohlednění obviněného coby vícenásobného recidivisty, u něhož se dříve uložené podmíněné tresty musely přeměňovat na nepodmíněné.
Ve vztahu k náhradě škody Nejvyšší soud uvedl, že skutečným důvodem, proč soud nerozhodl o povinnosti k náhradě škody i vůči spoluobviněnému B., nebylo řešení hmotněprávní otázky dlužnické solidarity podle § 2915 občanského zákoníku, ale procesní překážka podle § 140b zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, který po dobu účinků rozhodnutí o úpadku zakazuje přiznat náhradu škody v adhezním trestním řízení. Otázka společné a nerozdílné odpovědnosti obou pachatelů tedy nebyla soudy řešena, a nemohla být tudíž ani předmětem dovolacího přezkumu. Nejvyšší soud zároveň zdůraznil, že soud rozhodující v adhezním řízení nemá pravomoc zprostit spoluobviněného jeho hmotněprávní povinnosti k náhradě škody – odkázání poškozených na občanskoprávní řízení jen znamená, že jejich nárok (a případné vzájemné vypořádání škůdců) bude muset být vyřešeno mimo trestní řízení. Nadto soud podotkl, že pokud by se obviněný domáhal vyslovení povinnosti k náhradě škody společně a nerozdílně i vůči spoluobviněnému, jednalo by se o změnu v jeho neprospěch, k jejímuž navržení není obviněný vůbec oprávněn.
Proč je rozhodnutí zajímavé
Usnesení dobře vysvětluje mechaniku ukládání souhrnného trestu, která bývá pro laickou veřejnost matoucí: rozhodující není, o kolik se změnil trest oproti dřívějšímu rozhodnutí, ale jaká trestní sazba se na nejzávažnější ze sbíhajících se trestných činů vztahuje. Zároveň ukazuje důležitý rozdíl mezi procesní překážkou přiznání náhrady škody vyplývající z insolvenčního řízení a hmotněprávní otázkou solidární odpovědnosti více škůdců – obě totiž mohou vypadat navenek podobně, ale míří k odlišným otázkám a řeší se jinými prostředky.
Nejvyšší soud dovolání jako celek posoudil tak, že neodpovídalo uplatněným dovolacím důvodům, a proto je podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl.
Chcete v této věci poradit, neváhejte nás kontaktovat: tel. 731 773 563, e-mail: info@akjanosek.cz
