Může se obviněný v dovolání úspěšně dovolávat zásady in dubio pro reo jen proto, že sám o skutkovém ději pochybuje? A může namítat, že soud vzal za věrohodnou výpověď poškozené a nikoli jeho vlastní verzi? Těmito otázkami se v usnesení ze dne 10. 6. 2026, sp. zn. 8 Tdo 494/2026, znovu podrobně zabýval Nejvyšší soud, když podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl dovolání muže odsouzeného za zločin znásilnění v souběhu s přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy.
Co se stalo
Obviněný M. D. byl rozsudkem Krajského soudu v Praze uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a přečinem podle § 283 odst. 1 trestního zákoníku, za což mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody podle § 185 odst. 2 trestního zákoníku ve spojení s § 43 odst. 1 trestního zákoníku. Vrchní soud v Praze v odvolacím řízení výrok o vině ponechal beze změny a pouze snížil trest odnětí svobody z devíti na sedm a půl roku, přičemž obviněného zařadil do mírnějšího typu věznice.
V čem byl spor
Obviněný v dovolání opřeném o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu namítal, že soudy postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu znásilnění (tvrdil, že si nebyl vědom nesouhlasu poškozené, neboť ta žádný odpor ani zjevnou nevoli neprojevila) a že skutkový stav byl zčásti založen na procesně nepoužitelných důkazech. Rozsáhle zpochybňoval věrohodnost výpovědi poškozené s poukazem na změny a rozpory v jejích tvrzeních, namítal podjatost jednoho ze svědků a tvrdil, že svědkovi K. byly při výslechu kladeny nepřípustné kapciózní a sugestivní otázky. Dále rozsáhle kritizoval znalecké posudky vypracované ve věci, které označoval za nepřezkoumatelné a postrádající verifikační charakter, a namítal, že soudy neprovedly jím navržené důkazy.
Jak rozhodl Nejvyšší soud
Nejvyšší soud nejprve konstatoval, že argumentace obviněného byla obsahově prakticky totožná s tou, kterou uplatnil již v odvolání, a se kterou se soudy nižších stupňů podrobně vypořádaly – v takovém případě jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002). K samotné zásadě in dubio pro reo soud připomněl, že Listina základních práv a svobod ani Evropská úmluva o lidských právech neupravují úroveň jistoty vyžadovanou pro odsouzení – hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty je věcí obecných soudů. Tato zásada se uplatní jen tehdy, mají-li soudy o skutkovém stavu skutečně důvodné, rozumné a neodstranitelné pochybnosti; pokud po řádném provedení a vyhodnocení důkazů žádné takové pochybnosti nemají, není důvod ji aplikovat (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3068/17 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tz 37/2001). Nejvyšší soud výstižně podotkl, že obvinění, kteří vinu popírají a nejsou v řízení úspěšní, budou prakticky vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují pochybnosti – to však samo o sobě porušení této zásady nezakládá.
K věrohodnosti poškozené Nejvyšší soud uvedl, že její výpověď nestála osamoceně, ale byla podporována výpověďmi dalších svědků, listinnými důkazy (mimo jiné protokolem o zajištění digitální komunikace mezi poškozenou a svědkyní), kamerovým záznamem a fotodokumentací dokládající poškození oděvu, jakož i lékařským zjištěním hematomů na těle poškozené odpovídajících popisovanému napadení. Rozhodnou roli sehrál také znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, podle kterého se u poškozené v důsledku události rozvinula posttraumatická stresová porucha, přičemž znalkyně nezjistila u poškozené žádnou motivaci si cokoli vymýšlet. Za tohoto stavu důkazů podle Nejvyššího soudu soudy nižších stupňů zcela správně shledaly výpověď poškozené věrohodnou, a to i přes dílčí nepřesnosti, na které obviněný poukazoval.
Námitku kapciózních a sugestivních otázek kladených svědkovi K. soud odmítl s poukazem na to, že jeho výpověď byla nezávisle podpořena objektivními důkazy (poškozením oděvu zachyceným na fotografiích), takže případná vada výslechu by na celkový závěr o věrohodnosti neměla vliv. K namítaným neprovedeným důkazům Nejvyšší soud potvrdil, že soud prvního stupně i odvolací soud se návrhy obviněného na doplnění dokazování řádně zabývaly a přesvědčivě odůvodnily, proč další dokazování nepovažují za nezbytné – odvolací soud dokonce jednomu z pozdějších návrhů (přehrání kamerového záznamu) vyhověl. Nejvyšší soud rovněž připomněl svou ustálenou judikaturu, podle níž dovolání nezakládá právo na přezkum v takové šíři jako odvolání (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17) a že mu nepřísluší jednotlivé důkazy znovu přehodnocovat a nahrazovat tak vlastním hodnocením závěry soudů nižších stupňů.
Proč je rozhodnutí zajímavé
Rozhodnutí je přehledným shrnutím ustálených mezí, v nichž se může obviněný v dovolacím řízení dovolávat zásady in dubio pro reo a zpochybňovat věrohodnost klíčových svědků. Připomíná, že tato zásada chrání obviněného jen tam, kde soud sám o skutkovém stavu skutečně pochybuje – nikoli tam, kde obviněný pouze nesouhlasí s tím, jak soud vyhodnotil provedené důkazy. Ukazuje také, jak podstatnou roli při posuzování věrohodnosti oběti trestného činu proti lidské důstojnosti hraje shoda její výpovědi s nezávislými objektivními důkazy – lékařskými nálezy, znaleckým posouzením a technickými stopami – a že dílčí nepřesnosti ve výpovědi samy o sobě věrohodnost nevyvracejí.
Nejvyšší soud tak dovolání jako celek vyhodnotil jako zjevně neopodstatněné a podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu je odmítl.
Chcete v této věci poradit, neváhejte nás kontaktovat: tel. 731 773 563, e-mail: info@akjanosek.cz
