Kdy je skutková věta natolik neurčitá, že z ní nelze přezkoumat naplnění zákonných znaků trestného činu? A porušuje soud zásadu obžalovací, pokud ve výroku o vině sám doplní konkrétní podrobnosti, které v obžalobě chyběly? Těmito procesními otázkami se v rozsáhle odůvodněném usnesení ze dne 17. 6. 2026, sp. zn. 11 Tdo 499/2026, zabýval Nejvyšší soud v závažné trestní věci, v níž byl obviněný odsouzen za souběh hned několika trestných činů.
Co se stalo
Obviněný P. C. F. byl rozsudkem Okresního soudu v Benešově uznán vinným zločinem pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 trestního zákoníku, přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 trestního zákoníku, zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) a d) trestního zákoníku (spáchaným v jednočinném souběhu s přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) trestního zákoníku) a přečinem podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod podle § 356 odst. 1, odst. 3 písm. a) trestního zákoníku. Za tuto trestnou činnost mu byl podle § 198 odst. 2 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let a trest propadnutí věci. Podle skutkových zjištění obviněný udržoval nedovolený pohlavní styk s dosud nezletilou dívkou a po určitou dobu jí pravidelně opatřoval omamné a psychotropní látky, dále se po dobu nejméně dvou let surovým a trýznivým způsobem choval ke dvěma svěřeným nezletilým dětem a na sociální síti veřejně šířil výroky podněcující k nenávisti vůči romské populaci. Krajský soud v Praze jeho odvolání zamítl.
V čem byl spor
Obviněný v dovolání opřeném o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) trestního řádu napadl výrok o vině hned ve čtyřech samostatných rovinách. Ve vztahu k pohlavnímu zneužití namítal, že soud časové zařazení styku před patnácté narozeniny poškozené odvodil jen z domněnky, že šlo o „významnou životní událost, kterou si poškozená pamatuje“, což podle něj nahrazuje důkaz spekulací, a že nebyl proveden jím navržený výslech dvou svědků. Ve vztahu k drogovému přečinu tvrdil, že soudy nesprávně vyložily obsah SMS komunikace, z níž naopak podle jeho čtení plynulo, že drogy poškozené odmítl dále obstarávat. K výroku o týrání svěřených osob namítal, že skutková věta obsahuje vágní formulace o jednání „v přesně nezjištěné době“ a „v přesně nezjištěném počtu případů“, a je tak natolik neurčitá, že nelze přezkoumat, zda dosáhla zákonem předpokládané míry závažnosti.
Nejzávažnější procesní námitku obviněný vznesl k výroku o podněcování k nenávisti: namítal, že obžaloba jeho jednání vymezila, aniž by konkretizovala jednotlivé výroky, kterými se měl trestného činu dopustit, a že teprve okresní soud do výroku o vině doplnil tři konkrétní citace jeho vyjádření. Tím podle něj došlo k porušení zásady totožnosti skutku a zásady obžalovací, neboť skutkový základ výroku o vině přestal odpovídat popisu skutku v obžalobě, a obhajoba tak byla zbavena možnosti na konkrétní podobu skutku efektivně reagovat.
Jak rozhodl Nejvyšší soud
K namítanému „časovému vymezení“ pohlavního zneužití Nejvyšší soud zdůraznil, že závěr soudů nebyl založen na pouhé domněnce, ale na výpovědi poškozené, kterou podpořila svědecká výpověď další osoby i zajištěné obrazové záznamy z počítače obviněného – skutečnost, že poškozená přesně nedatovala jednotlivé okamžiky vztahu, ještě neznamená, že skutkový závěr o době započetí styku byl nepodložený. Navrhované důkazy soud odmítl jako nadbytečné, přičemž jeden ze svědků byl navíc fakticky nedosažitelný; podle ustálené judikatury přitom soud není povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu obhajoby, provede-li jen důkazy potřebné k řádnému objasnění věci a své odmítnutí přesvědčivě odůvodní.
K SMS komunikaci soud uvedl, že šlo o řádně zjištěný a nezpochybněný skutkový závěr podepřený i dalšími důkazy (domovní prohlídkou, svědeckými výpověďmi) – tvrzení dovolatele o „dezinterpretaci“ zprávy bylo v rozporu s jejím obsahem i s ostatními důkazy, a jde tak o pouhou skutkovou polemiku nespadající pod žádný z dovolacích důvodů.
K namítané neurčitosti skutkové věty u trestného činu týrání svěřené osoby Nejvyšší soud vysvětlil, že jde o tzv. trvající trestný čin – pachatel po určitou delší dobu udržuje protiprávní stav vůči osobě ve své péči, a proto není možné (ani nutné) rozepisovat jednotlivá dílčí jednání jako samostatné, kauzálně oddělitelné skutky. Formulace „v přesně nezjištěné době“ a „v přesně nezjištěném počtu případů“ je pro tento typ trestného činu obvyklá a legitimní, pokud – jako v posuzované věci – zbytek skutkové věty dostatečně popisuje intenzitu, povahu a důsledky jednání tak, aby bylo možné posoudit naplnění zákonných znaků surovosti či trýznivosti a jejich destruktivní dopad na svěřené děti.
Klíčovou pozornost věnoval Nejvyšší soud otázce totožnosti skutku u výroku o podněcování k nenávisti. Připomněl ustálenou judikaturu, podle níž totožnost skutku neznamená naprostou shodu mezi obžalobou a rozsudkem – postačí shoda v podstatných okolnostech, tedy alespoň částečná shoda jednání nebo následku, a soud je naopak povinen popis skutku podle výsledků dokazování upřesnit, aniž by tím měnil jeho podstatu. V posuzované věci okresní soud oproti obžalobě pouze vypustil část jednání, která trestným činem nebyla (nenávistné výroky vůči policistům), a doplnil citaci tří konkrétních vyjádření, kterými obviněný na sociální síti prezentoval svůj postoj vůči romské populaci, včetně volání po opuštění poválečného právního řádu ve prospěch dřívější totalitní ideologie. Podle Nejvyššího soudu tímto upřesněním soud pouze splnil svou zákonnou povinnost rozhodnout o vině v rozsahu zjištěném při hlavním líčení – nešlo o zásah do podstaty skutku ani o porušení zásady obžalovací či práva na spravedlivý proces.
Proč je rozhodnutí zajímavé
Rozhodnutí přehledně shrnuje dvě procesní zásady, které se v praxi často zaměňují. Zaprvé ukazuje, že u trvajících trestných činů (typicky týrání svěřené osoby) je obvyklá a přípustná formulace skutkové věty pomocí obecnějších časových údajů, pokud zbytek popisu dostatečně vystihuje intenzitu a následky jednání. Zadruhé potvrzuje, že zásada totožnosti skutku nevyžaduje doslovnou shodu mezi obžalobou a rozsudkem – soud smí a musí popis skutku podle výsledků dokazování zpřesnit, včetně doplnění konkrétních citací, pokud tím nezmění podstatu skutku samotného. Obhajoba založená na formální námitce, že soud „šel nad rámec obžaloby“, tak neuspěje tam, kde jde jen o legitimní upřesnění zjištěného skutkového stavu.
Nejvyšší soud tak dovolání jako celek posoudil zčásti jako neodpovídající uplatněným dovolacím důvodům a zčásti jako zjevně neopodstatněné, a podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu je odmítl.
Chcete v této věci poradit, neváhejte nás kontaktovat: tel. 731 773 563, e-mail: info@akjanosek.cz
