Zpochybňuje dlouhodobé užívání drog spoluobviněným automaticky spolehlivost jeho svědecké výpovědi natolik, že by ji soud bez znaleckého zkoumání kognitivních funkcí neměl vzít za základ odsuzujícího rozsudku? Touto námitkou se v usnesení ze dne 1. 7. 2026, sp. zn. 11 Tdo 540/2026, zabýval Nejvyšší soud, když podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl dovolání muže, který za odcizené motocykly a nářadí platil pervitinem.
Co se stalo
Obviněný R. H. byl rozsudkem Okresního soudu v Bruntále uznán vinným přečinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 trestního zákoníku, přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 trestního zákoníku (spáchaným ve formě návodu podle § 24 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku) a přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 trestního zákoníku. Podle skutkových zjištění obviněný ve čtyřech případech navedl spoluobviněného J. P. k odcizení motocyklů a motorové pily, přičemž mu za jednotlivé odcizené věci poskytoval pervitin – v jednotlivých případech šlo o množství kolem jednoho gramu, přislíbeného jak před spácháním činu jako motivace, tak po jeho spáchání jako odměna. Krajský soud v Ostravě rozsudek soudu prvního stupně zrušil a nově rozhodl, přičemž musel zohlednit mezitím účinnou novelu drogové legislativy; obviněnému byl uložen souhrnný trest obecně prospěšných prací, peněžitý trest, trest zákazu činnosti a trest propadnutí věci.
V čem byl spor
Obviněný v dovolání opřeném o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu namítal, že jeho vina byla založena prakticky výhradně na výpovědi spoluobviněného J. P., kterého označil za celkově nevěrohodného – v průběhu řízení měnil výpověď, páchal další majetkovou trestnou činnost bez jeho zapojení a především byl v rozhodné době dlouhodobým aktivním uživatelem pervitinu, což podle dovolatele muselo negativně ovlivnit jeho kognitivní funkce, zejména schopnost zapamatovat si a věrně reprodukovat prožité události. Vytýkal soudům, že se touto otázkou vůbec nezabývaly, ačkoli na ni upozorňoval, a nenechaly například vypracovat znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie či psychiatrie.
Obviněný dále u jednotlivých skutků rozporoval konkrétní množství předaného pervitinu (tvrdil, že šlo o 0,2 až 0,5 gramu namísto gramu uváděného spoluobviněným) a u dvou skutků namítal, že event. mělo jít jen o nedbalostní jednání, nikoli o úmyslné navedení ke krádeži. Podle jeho přesvědčení měly soudy s ohledem na tyto rozpory postupovat podle zásady in dubio pro reo a obžaloby jej zprostit.
Jak rozhodl Nejvyšší soud
Nejvyšší soud po přezkumu spisového materiálu konstatoval, že Okresní soud v Bruntále provedl rozsáhlé dokazování, které nestálo jen na výpovědi spoluobviněného – zahrnovalo také výpovědi dalších dvou svědků, protokoly o zadržení obou obviněných, ohledání místa činu a věcí (včetně mobilních telefonů obviněného) i vysvětlení šesti poškozených osob k odcizeným věcem. Všechny tyto důkazy soud vyhodnotil v souladu s § 2 odst. 5, 6 trestního řádu a dospěl ke skutkovým závěrům, s nimiž se ztotožnil i odvolací soud.
K samotné námitce o vlivu dlouhodobého užívání drog na věrohodnost spoluobviněného Nejvyšší soud připomněl, že dovolání není určeno k tomu, aby fungovalo jako další stupeň skutkového přezkumu – do skutkových zjištění může zasáhnout jen tehdy, jde-li o zjevný (extrémní) rozpor mezi důkazy a skutkovými zjištěními, o procesně nepoužitelné důkazy nebo o tzv. opomenuté důkazy. Tvrzení o snížené kognitivní spolehlivosti spoluobviněného zůstalo na úrovni ničím nepodložené spekulace obviněného – ten nenavrhl konkrétní důkaz (například znalecké zkoumání), kterým by takové tvrzení podložil, a soudy neměly povinnost samy iniciativně vyhledávat důkazy ve prospěch takové nekonkretizované domněnky. Samotná skutečnost, že spoluobviněný v průběhu řízení dílčím způsobem změnil své vyjádření k jednomu ze skutků, navíc podle Nejvyššího soudu nezakládá plošnou nevěrohodnost celé jeho výpovědi – soudy tuto změnu vyhodnotily a náležitě se s ní vypořádaly.
Ve vztahu k jednotlivým skutkovým rozporům (přesné množství předaného pervitinu, otázka úmyslu u dvou skutků) Nejvyšší soud uvedl, že jde o čistě skutkovou polemiku obviněného s hodnocením důkazů provedeným soudy nižších stupňů – takovou námitku nelze podřadit pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů, neboť dovolatel jí ve skutečnosti jen znovu prosazuje vlastní verzi skutkového děje. Nejvyšší soud zdůraznil, že těžiště dokazování leží u soudu prvního stupně a že do jeho skutkových závěrů (korigovaných případně soudem odvolacím) může dovolací soud zasáhnout jen ve zcela výjimečných, shora vymezených případech, k nimž v posuzované věci nedošlo.
Proč je rozhodnutí zajímavé
Rozhodnutí je užitečnou připomínkou toho, že věrohodnost spoluobviněného či svědka, který je (byť dlouhodobým) uživatelem drog, nelze zpochybnit jen obecným tvrzením o možném vlivu na jeho kognitivní funkce – takovou námitku je třeba podložit konkrétním důkazním návrhem, jinak zůstává na úrovni nepodložené spekulace, kterou soud nemusí sám z úřední povinnosti vyvracet. Rozhodnutí zároveň znovu potvrzuje, že dovolání nelze zaměňovat s dalším kolem skutkového přezkumu – zpochybňování konkrétních číselných údajů (zde množství předaného pervitinu) bez tvrzení o extrémním rozporu s důkazy nemá v dovolacím řízení šanci na úspěch.
Nejvyšší soud tak dovolání jako celek vyhodnotil jako podané z jiného důvodu, než jaký zákon připouští, a podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu je odmítl.
Chcete v této věci poradit, neváhejte nás kontaktovat: tel. 731 773 563, e-mail: info@akjanosek.cz
