Musí český soud při ukládání trestu mechanicky odečítat výměru dřívějšího trestu uloženého obviněnému v zahraničí, aby souhrn obou trestů nepřekročil horní hranici zákonné sazby? A může být hotovost, kterou u sebe měl při zadržení drogový kurýr, propadnuta jako nástroj trestné činnosti, i když nešlo o odměnu za drogy, ale o peníze na cestovní výdaje? Těmito otázkami se zabýval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 17. 6. 2026, sp. zn. 11 Tdo 423/2026, kterým podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl dovolání muže odsouzeného za přepravu jednoho kilogramu pervitinu.
Co se stalo
Obviněný P. P. byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku. Jako kurýr byl na žádost jiných osob zastaven celní hlídkou na čerpací stanici na dálnici D1, přičemž u sebe převážel 947,035 gramů metamfetaminu s obsahem 740,602 gramů účinné látky – tedy více než dvojnásobek spodní hranice tzv. velkého rozsahu. Za tento zločin mu byl podle § 283 odst. 3 trestního zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání šesti let (na spodní hranici zákonné sazby pěti až dvanácti let účinné od 1. 1. 2026), dále desetiletý trest vyhoštění z území České republiky a podle § 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku trest propadnutí věci v podobě zajištěné finanční hotovosti 535 EUR.
V čem byl spor
Obviněný v dovolání opřeném o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h) a i) trestního řádu především namítal, že odvolací soud při ukládání trestu odnětí svobody nezohlednil § 39 odst. 4 trestního zákoníku. Poukazoval na to, že byl rozsudkem Okresního soudu v Trenčíně odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v délce osmi let za skutek spáchaný ještě před vynesením prvostupňového rozsudku v nyní projednávané věci – pokud by šlo o odsouzení v Česku, byl by mu za oba skutky ukládán úhrnný či souhrnný trest. Podle jeho výkladu proto souhrn obou trestů (celkem čtrnáct let) překračuje horní hranici zákonné sazby za nyní projednávaný zločin, a je tak v rozporu s principem proporcionality trestní represe.
Druhou námitkou obviněný brojil proti propadnutí zajištěné hotovosti 535 EUR. Tvrdil, že tato částka nesloužila jako nástroj trestné činnosti, neboť dálniční známku i pohonné hmoty měl při zadržení již zajištěné a částka dalece přesahovala to, co mohl potřebovat na běžné cestovní výdaje – propadnutí věci proto podle něj bylo nepřípustné.
Jak rozhodl Nejvyšší soud
K výtce ohledně § 39 odst. 4 trestního zákoníku Nejvyšší soud nejprve připomněl svou ustálenou judikaturu, podle níž lze nepřiměřenost trestu odnětí svobody napadat jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) trestního řádu, a to jen tehdy, jde-li o nepřípustný druh trestu nebo o trest mimo zákonnou sazbu – pouhé subjektivní přesvědčení o přílišné přísnosti trestu tento důvod nezakládá, ledaže by šlo o extrémní rozpor s principem proporcionality trestní represe. K takovému extrému v posuzované věci nedošlo: odvolací soud při ukládání trestu na spodní hranici zákonné sazby pečlivě zvážil polehčující i přitěžující okolnosti podle § 38 a § 39 trestního zákoníku, včetně předchozího podmíněného propuštění obviněného ze slovenského výkonu trestu.
Nejvyšší soud dále vysvětlil, proč se ustanovení § 39 odst. 4 věty druhé trestního zákoníku (podle něhož soud při ukládání trestu přihlédne k trestu uloženému dřívějším rozsudkem soudu cizího státu, na který se hledí jako na odsouzení soudem České republiky, pokud proto nebyl ukládán trest souhrnný) v této věci vůbec neuplatní. Rozsudek Okresního soudu v Trenčíně totiž sám byl souhrnným trestem k dřívějšímu rozsudku Okresního soudu v Trnavě z roku 2018 – ten byl vyhlášen dříve, než se obviněný dopustil nyní projednávaného skutku v srpnu 2024. Nyní projednávaná trestná činnost tak byla spáchána až po pravomocném odsouzení obviněného trnavským soudem, tedy ve vztahu recidivy, nikoli souběhu, a otázka souhrnného trestu se vůbec neotevírá.
Nejvyšší soud navíc nad rámec nutného vysvětlil, že i kdyby šlo hypoteticky o souběh, argumentace obviněného by neobstála: § 39 odst. 4 věta druhá trestního zákoníku soudu neukládá mechanicky odečítat od horní hranice zákonné sazby celou výměru zahraničního trestu, ale jen přihlédnout k tomuto trestu jako k jedné z okolností rozhodných pro vyloučení nepřiměřeného postihu pachatele. Takový výklad nemá oporu v jazykovém ani teleologickém výkladu zákona.
K trestu propadnutí věci Nejvyšší soud připomněl definici nástroje trestné činnosti podle § 135a trestního zákoníku – jde o věc, která byla určena nebo užita ke spáchání trestného činu, přičemž postačí, že jednání pachatele mohla jen umožnit nebo usnadnit, nemusí se na něm podílet výlučně. Obviněný jako kurýr převážející zásilku pervitinu na vzdálenost několik set kilometrů (ze Slovenska přes Ústí nad Labem do Zlína) musel být vybaven finančními prostředky na krytí veškerých výdajů spojených s bezpečným průběhem převozu – nejen dálniční známku, pohonné hmoty a občerstvení, ale i neočekávané výdaje, které mohou při několikasetkilometrovém tranzitu nastat. Skutečnost, že si obviněný již dálniční známku, benzin i občerstvení zajistil, tuto úvahu nevyvrací, ale naopak dokládá, že šlo o prostředky určené k zajištění bezproblémového průběhu celé cesty s nelegální zásilkou drog.
Proč je rozhodnutí zajímavé
Rozhodnutí přináší dvě prakticky užitečná upřesnění. Zaprvé jasně vymezuje, že povinnost soudu „přihlédnout“ k dřívějšímu zahraničnímu trestu podle § 39 odst. 4 věty druhé trestního zákoníku není mechanickým aritmetickým odečtem – jde jen o jednu z okolností poměřovaných při úvaze o celkové přiměřenosti trestu, a navíc se uplatní jen tam, kde by šlo o skutečný souběh trestných činů, nikoli o recidivu. Zadruhé ukazuje, že u kurýrů převážejících drogy na velké vzdálenosti může být propadnutí i vyšší hotovosti odůvodněné, pokud šlo o prostředky určené k zajištění bezpečného průběhu přepravy – nemusí jít výhradně o odměnu za drogy nebo prostředky přímo vynaložené na jejich pořízení.
Nejvyšší soud tak dovolání jako celek vyhodnotil jako zčásti neodpovídající uplatněným dovolacím důvodům a zčásti zjevně neopodstatněné, a podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu je odmítl.
Chcete v této věci poradit, neváhejte nás kontaktovat: tel. 731 773 563, e-mail: info@akjanosek.cz
