Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2026, sp. zn. 8 Tdo 984/2025:

Pachatel dlouhodobě týral svou družku a v rámci tohoto jednání ji jednou znásilnil. U poškozené se rozvinula posttraumatická stresová porucha. Nejvyšší soud řešil, zda lze tuto těžkou újmu na zdraví přičíst také zločinu znásilnění a použít tak kvalifikovanou skutkovou podstatu podle § 185 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Odpověděl, že nikoli. Újma vznikla v důsledku celého komplexu násilí, a lze ji proto přičíst pouze zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí.

Dosavadní průběh řízení

Krajský soud v Ostravě uznal obviněného rozsudkem ze dne 13. 12. 2024 (sp. zn. 49 T 11/2024) vinným zejména:

zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2024),
zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku,
zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zákoníku,
přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 2 tr. zákoníku.

Společně se sbíhajícím přečinem krádeže (§ 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku), o kterém bylo rozhodnuto trestním příkazem Okresního soudu v Karviné, mu uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání devíti let. Vrchní soud v Olomouci odvolání obviněného usnesením ze dne 28. 5. 2025 (sp. zn. 3 To 4/2025) zamítl.

Podle skutkových zjištění obviněný nejméně od 1. 7. 2021 do 10. 10. 2022 opakovaně fyzicky napadal a slovně ponižoval svou družku, vyhrožoval jí, i s použitím nože, a kontroloval ji z žárlivosti. Nejméně v jednom případě si na ní vynutil soulož. Jednání vyvrcholilo v noci z 9. na 10. 10. 2022, kdy poškozenou udeřil lahví do hlavy. Zásah přítomné sestry poškozené, kterou následně udeřil do ruky, aby nemohla zavolat policii, vedl k tomu, že obě ženy z bytu utekly a přivolaly policii. U poškozené se rozvinula posttraumatická stresová porucha, která ji podstatně omezila v běžném způsobu života na dobu delší než šest týdnů.

Argumentace dovolatele

Obviněný podal dovolání z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. h) a m) tr. ř. Namítal především dvě věci:

Skutková zjištění podle něj nedostačují k závěru o naplnění znaku těžké újmy na zdraví podle § 122 odst. 2 tr. zákoníku, protože projevy poruchy jsou ve skutkové větě popsány příliš úsporně.
Mezi jednorázovým znásilněním a vznikem posttraumatické stresové poruchy podle něj není příčinná souvislost. Rozhodující příčinou bylo dlouhodobé týrání a nebylo prokázáno, že by k poruše vedlo i samotné znásilnění.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla dovolání odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Argumentovala tím, že týrání podle § 199 tr. zákoníku má povahu tzv. zastřešujícího trestného činu, který „překrývá“ jiné trestné činy spáchané v jeho rámci. Újmu proto podle ní lze přičítat i znásilnění.

Právní otázky řešené Nejvyšším soudem

1. Posttraumatická stresová porucha jako těžká újma na zdraví

Podle § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku jde o těžkou újmu na zdraví, pokud porucha zdraví, včetně duševního onemocnění, trvá delší dobu a je vážná. Samotná délka trvání přitom nestačí. Posttraumatická stresová porucha musí představovat velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozeného, tedy takovou, která mu brání chovat se podle svých zvyklostí a obstarávat si obvyklým způsobem životní potřeby (rozhodnutí sp. zn. 8 Tdo 751/2017, č. 29/2018 Sb. rozh. tr.; usnesení sp. zn. 8 Tdo 1164/2023).

Nejvyšší soud vyšel ze znaleckého posudku z oboru psychiatrie. Podle něj potíže poškozené trvaly déle než šest týdnů a omezily kvalitu jejího života podstatným způsobem. Poškozená například nebyla schopna sama opustit byt, měla strach o život a trpěla úzkostmi a opakovanými nepříznivými prožitky. Před útoky takové potíže neměla. Závěr soudů nižších stupňů, že jde o těžkou újmu na zdraví, proto označil za správný.

2. Příčinná souvislost a zastřešující trestný čin

Příčinná souvislost je dána tehdy, pokud by bez zaviněného jednání pachatele následek nenastal. Nepřerušuje ji, pokud ke vzniku následku spolupůsobí další skutečnost, která však jednání pachatele nezbavuje významu (např. usnesení sp. zn. 3 Tdo 399/2002 a sp. zn. 7 Tdo 1343/2019).

Nejvyšší soud připomněl, že týrání podle § 199 tr. zákoníku je trestným činem trvajícím, který se nerozpadá do dílčích útoků (usnesení velkého senátu trestního kolegia sp. zn. 15 Tdo 887/2014, č. 17/2015 Sb. rozh. tr.). V posuzované věci mělo podle soudu povahu zastřešujícího trestného činu, v jednočinném souběhu s ním tak byly i jiné trestné činy (sp. zn. 8 Tdo 893/2020). Sám obviněný v dovolání uznal, že souběh týrání a znásilnění není vyloučen.

Rozhodující však je, k jakému jednání lze vznik poruchy přičítat. Podle znalce i odvolacího soudu vznikla porucha v důsledku celého komplexu útoků, nikoli jen některých z nich. Z toho Nejvyšší soud dovodil, že těžkou újmu lze přičíst zločinu týrání. Pro použití kvalifikované skutkové podstaty znásilnění podle § 185 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku to ale nestačí. Poukázal přitom na rozhodnutí č. 17/1982 Sb. rozh. tr., podle kterého musí být těžší následek způsoben při násilném jednání pachatele směřujícím k docílení soulože.

Soud zdůraznil také vlastní výpověď poškozené, podle které se donucení k pohlavnímu styku stalo „pouze jednou“ a ostatní pohlavní styky byly dobrovolné. Formulace „nejméně v jednom případě“ ve skutkové větě podle něj vyvolávala dojem, že šlo o více případů, a tím předem navozovala použití těžké újmy jako znaku kvalifikované skutkové podstaty. Znásilnění sice podle Nejvyššího soudu zapadalo do celkového konceptu agresivního jednání a na vzniku poruchy se podílelo, jako samostatné jednání ji však způsobit nemohlo.

Rozhodnutí

Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadená rozhodnutí ve výroku o vině pod bodem 1), ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody. Podle § 265m odst. 1 tr. ř. poté sám rozhodl při nezměněných skutkových zjištěních, pouze s vypuštěním slov „nejméně“. Obviněného uznal vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, tedy bez kvalifikace podle odst. 3 písm. c), a dále zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) a zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zákoníku. Výrok o vině přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání zůstal nedotčen.

Souhrnný trest odnětí svobody snížil z devíti let na sedm let a šest měsíců. Vycházel z toho, že nejpřísněji trestným činem je nyní znásilnění podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku se sazbou od dvou do deseti let. Pro výkon trestu zařadil obviněného do věznice s ostrahou. Rozhodl též o povinnosti obviněného nahradit zdravotní pojišťovně škodu ve výši 3 940 Kč s úrokem z prodlení (§ 228 odst. 1 tr. ř.).

Závěr

Rozhodnutí ukazuje, že u trvajícího trestného činu týrání je nutné pečlivě rozlišovat, který následek lze přičítat celému komplexu jednání a který konkrétnímu dílčímu činu. Pokud těžká újma na zdraví vznikla v důsledku souhrnu útoků, nelze ji bez dalšího přičíst také jedinému znásilnění, které je jejich součástí, a založit tak přísnější kvalifikaci. Pro obhajobu je užitečné, že Nejvyšší soud věnoval pozornost i formulaci skutkové věty. Pro poškozené a jejich zástupce z něj plyne, že těžká újma na zdraví se v takových případech uplatní v rámci týrání, nikoli jako kvalifikační znak znásilnění.

Chcete v této věci poradit, neváhejte nás kontaktovat: tel. 731 773 563, e-mail: info@akjanosek.cz