Proč je trestné, když si vězeň nechá poslat drogu do věznice, ale téměř nikdy se nestíhá běžný uživatel, který si drogu koupí od dealera na ulici či v parku? Neznamená to nepřípustnou dvojkolejnost při výkladu téhož ustanovení? Touto prakticky velmi častou otázkou se podrobně zabýval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 6. 11. 2025, sp. zn. 11 Tdo 767/2025, kterým podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl dovolání odsouzeného, který si z výkonu trestu nechal opakovaně posílat drogy poštou.
Co se stalo
Obviněný M. B. byl rozsudkem Okresního soudu v Jičíně uznán vinným návodem podle § 24 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku ke zvlášť závažnému zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, a dále přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. h) trestního zákoníku, rovněž ve stadiu pokusu. Podle skutkových zjištění obviněný ve třech případech z Věznice XY, kde vykonával trest odnětí svobody, pravděpodobně prostřednictvím neoprávněně drženého mobilního telefonu a aplikace messenger požádal spoluobviněnou Ž. M., aby mu do věznice zaslala poštovní zásilku s ukrytým heroinem a metamfetaminem. Spoluobviněná na jeho žádost pokaždé odeslala zásilku s drogou ukrytou ve vazbě psacího bloku, adresovanou pod smyšlenými jmény, ve všech třech případech ale zásilku při kontrole zachytili příslušníci Vězeňské služby. Soud mu uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let s podmíněným odkladem na pět let a dohledem. Krajský soud v Hradci Králové jeho odvolání zamítl.
V čem byl spor
Obviněný v dovolání opřeném o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) trestního řádu ve spojení s § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu namítal, že objednání drogy pro vlastní potřebu nelze právně kvalifikovat jako návod k trestnému činu podle § 283 trestního zákoníku – znak „jinému opatří“ se podle něj pojmově nemůže týkat samotného objednatele. Poukazoval na to, že objednávka drogy pro vlastní potřebu (na ulici, v parku, v autobuse) se v naprosté většině případů netrestá vůbec, a že jen úzká, podle jeho výčtu sedmiprvková, řada rozhodnutí Nejvyššího soudu, končící usnesením sp. zn. 11 Tdo 1232/2020, kvalifikuje jako návod výhradně objednávky učiněné z věznice. Podle jeho přesvědčení tak vzniká nepřípustná dvojkolejnost výkladu téhož ustanovení podle toho, odkud si pachatel drogu objedná, aniž by zákon (§ 283 ani § 24 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku) místo spáchání jakkoli zohledňoval. Dodatečně argumentoval i účelem trestného činu podle § 283 trestního zákoníku – chráněným zájmem je podle něj ochrana samotného konzumenta před zdravotními riziky drog, a proto by objednatel drogy pro sebe neměl být trestný stejně, jako není trestná žena za umělé přerušení vlastního těhotenství nebo mladistvý konzument alkoholu.
Jak rozhodl Nejvyšší soud
Nejvyšší soud nejprve shrnul obecné podmínky účastenství ve formě návodu podle § 24 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku: jde o úmyslné vzbuzení rozhodnutí u jiné, individuálně určené osoby spáchat konkrétní, alespoň v hrubých rysech individualizovaný trestný čin. Návod přitom nemusí spočívat v podrobných instrukcích – postačí jakákoli forma vyvolání takového rozhodnutí, ať už jde o přemlouvání, žádost, výzvu nebo zjednání jiného. V posuzované věci soud shledal, že obviněný svými opakovanými žádostmi u spoluobviněné Ž. M., která předtím žádný úmysl obstarat a poslat mu drogu do věznice neměla, právě takové rozhodnutí vzbudil, a to včetně konkrétního způsobu provedení (ukrytí v psacím bloku, smyšlené jméno odesílatele).
Klíčovou část odůvodnění věnoval Nejvyšší soud právě námitce nepřípustné dvojkolejnosti. Předně zdůraznil, že skutečnost, zda byla droga určena pro vlastní potřebu žadatele, je pro otázku viny právně irelevantní – uplatní se § 24 odst. 2 trestního zákoníku, podle něhož se na účastníka užijí ustanovení o trestní odpovědnosti pachatele. Rozhodující rozdíl mezi objednávkou drogy z věznice a nákupem drogy od pouličního dealera přitom podle Nejvyššího soudu netkví v místě spáchání jako takovém, ale v samotné povaze jednání: dealer na ulici nebo v parku má již předem vytvořený úmysl poskytnout drogu blíže neurčenému okruhu zájemců, a zájemce, který jej osloví, se tak jen pasivně zapojuje do bezprostřední interakce nabídky a poptávky, kterou dealer sám iniciuje jako součást své běžné činnosti. Naproti tomu ve věznici taková spontánní nabídka chybí – zájemce musí vyvinout aktivní, často nemalé úsilí a cíleně zapůsobit na konkrétní osobu, která předem žádný úmysl drogu opatřit neměla, a teprve jeho žádostí, obsahující i konkrétní logistický plán dodání, se rozhodne trestný čin spáchat. Právě tato aktivní iniciace, nikoli pasivní odběr, zakládá kvalifikaci návodu.
Nejvyšší soud zároveň odmítl, že by šlo o mrtvý judikaturní směr, jak tvrdil dovolatel – naopak odkázal na svou nedávnou konzistentní rozhodovací praxi (usnesení sp. zn. 11 Tdo 935/2024) a neshledal důvod se od ní odchýlit. Zdůraznil také, že stejný závěr se uplatní i mimo prostředí věznice, pokud by šlo o obdobně aktivní a individualizované jednání vůči osobě, která předtím úmysl drogu opatřit neměla – rozhodující je tedy povaha jednání, nikoli mechanicky místo činu. Naopak objednávka drogy „z večírku“ u neurčené osoby nesměřuje k individuálně určenému trestnému činu ani pachateli, a nejde tedy o srovnatelnou situaci.
K argumentu chráněným zájmem trestného činu Nejvyšší soud odmítl srovnání s umělým přerušením těhotenství či podáváním alkoholu mladistvému – v těchto srovnávaných případech totiž jde o chráněnou osobu, u které zákon výslovně vylučuje její vlastní trestní odpovědnost jako pachatele i účastníka. U trestného činu podle § 283 trestního zákoníku takové výslovné vyloučení konzumenta coby možného návodce chybí, a proto se srovnání s uvedenými instituty míjí účinkem.
Proč je rozhodnutí zajímavé
Rozhodnutí přehledně vysvětluje, proč dlouhodobě ustálená praxe posuzující objednávku drogy do věznice jako trestný návod není v rozporu s tím, že běžný nákup drogy od dealera na ulici se jako návod netrestá. Klíčem není místo spáchání, ale povaha vztahu mezi žadatelem a osobou, která má drogu obstarat: pasivní přijetí nabídky od někoho, kdo už předem zamýšlel drogu komukoli poskytnout, se od aktivního a individualizovaného vzbuzení rozhodnutí u osoby, jež takový úmysl předtím vůbec neměla, zásadně liší. Rozhodnutí je zároveň užitečnou připomínkou, že totéž pravidlo by se uplatnilo i mimo věznici, pokud by šlo o srovnatelně aktivní a konkrétní jednání vůči osobě bez předchozího úmyslu drogu opatřit.
Nejvyšší soud tak dovolání vyhodnotil jako zjevně neopodstatněné a podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu je odmítl.
Chcete v této věci poradit, neváhejte nás kontaktovat: tel. 731 773 563, e-mail: info@akjanosek.cz
